S bývalým válečným letcem v Anglii Karlem Bednaříkem jsem se blíže seznámil na besedě Klubu mladých holešovských lidovců, která se konala v zasedací místnosti bývalého národního výboru na náměstí v Holešově v polovině roku 1968. Nabídl mně tenkrát přátelství, které trvalo až do jeho smrti 26. února 2011. Nesmírně jsem si ho vážil pro jeho statečnost a občanskou angažovanost a pro jeho charakterové vlastnosti – zejména skromnost, a v neposlední řadě pro jeho příslovečný humor, který prokazoval i v těch nejtěžších životních chvílích.

Po sametové revoluci v roce 1989 jsem ho doprovázel na mnoha besedách v jednotách Orla, na setkáních členů KDU-ČSL, sportovních memoriálech P. Vojtěcha Rygala a dalších akcích pro veřejnost. Poskytl mně řadu cenných materiálů o svém působení v době 2. světové války ve Velké Británii u 96. a později u 68. britské noční stíhací perutě. Jako jeden z nejmladších příslušníků československého letectva ve svazku RAF se stal jedním z nejlepších a nejzkušenějších navigátorů. Za zásluhy v bojích ve Francii a ve Velké Británii byl vyznamenán řadou československých a britských vyznamenání.

O svých životních osudech po skončení války, mně tento holešovský rodák později napsal tuto krátkou vzpomínku:

„V březnu 1946 jsem demobilizoval a dělal jsem jako exportní úředník. Výhazov jsem dostal hned koncem února 1948. O měsíc později jsem se pokusil o ilegální přechod hranice, ale byl jsem zadržen a vězněn. Po propuštění jsem pracoval jako kalkulant ve Zlíně, kde mne v roce 1951 vyzvali neznámí pracovníci KSČ, abych vrátil anglická vyznamenání jako protest proti angažovanosti Velké Británie ve válce v Koreji, což jsem odmítl. Za dva týdny dostal vedoucí od KSČ příkaz, aby mne ihned propustil. Nesehnal jsem potom jiné místo, než v podniku Stavomontáže, kde jsem se naučil svařovat. Ve stavebnictví jsem dělal až do důchodu jako dělník, s příkazem od KSČ, že musím dostávat nejhorší a nejméně placenou práci. Našli se ovšem lidé, kteří toto nařízení obcházeli … V roce 1961 jsem byl odveden na StB, vyslýchali mě tři hodiny, byl to však jen důvod, aby mne získali jako spolupracovníka. Nesouhlasil jsem a nic se nedělo, ostatně, co horšího se mi mohlo stát: těžce jsem pracoval a pětičlenná rodina strádala…“

Teprve po změně politického systému se v roce 1990 pan Bednařík dočkal morální a politické rehabilitace a zároveň byl mimořádně povýšen do hodnosti plukovníka v záloze. Křesťanská sportovní organizace Orel, jejímž byl dlouholetým členem, mu u příležitosti 75. narozenin udělila ocenění za účast ve 2. zahraničním odboji a za věrnost Orlu. Zastupitelstvo rodného Holešova ocenilo jeho aktivní přínos v boji proti nacismu a další občanskou angažovanost u příležitosti jeho osmdesátky udělením velké pečeti města.

Naposledy jsme s přítelem Josefem Bartoškem navštívili br. Bednaříka den před jeho devadesátými narozeninami, abychom mu poděkovali, a to jménem svým i členů holešovských organizací KDU-ČSL a Orla za vše, co udělal pro naši zemi a zmíněné organizace.  V krátké besedě si zavzpomínal nad fotografiemi na své kamarády a bojové druhy z Anglie i na přátele z Holešova. Na otázku, co mu v životě pomáhalo, odpověděl: „Řekl bych: spoléhat se na anděla strážného – na zemi i ve vzduchu. Pomáhal a pomáhá. A když bylo zle, putoval jsem na Hostýn, nedaleké poutní místo...“.

                                                                      Ing. František Rafaja,

                                                             za holešovské členy Orla a KDU-ČSL